Lékaři Fakultní nemocnice Olomouc odvedli perfektní práci, říká půl roku po vážné nehodě sportovec Rudolf Hansgut

5. 3. 2019

Byl to jeden z mnoha horkých dnů loňského léta. Když vášnivý sportovec Ing. Rudolf Hansgut se svým nejlepším kamarádem vyráželi z Olomouce na další cyklistickou vyjížďku, nic nenasvědčovalo tomu, že by něco mělo zhatit jejich radost z tréninku. Jenže středa 1. srpna byla pro oba padesátileté muže osudová. Krátce před druhou odpoledne je u Hrdibořic na Prostějovsku zezadu srazila dodávka. Kamarád Rudolfa Hansguta na místě zahynul. On sám utrpěl těžké polytrauma: vícečetné pohmoždění mozku, poranění krční a hrudní páteře, sériové zlomeniny žeber, zlomeniny dolní čelisti, lopatky, kloubní jamky stehenní kosti, pohmožděné plíce, pneumotorax, měl zlomený nos a vyražené zuby… Jeho stav byl kritický, selhávaly základní životní funkce, vyhlídky na přežití nedobré. Dnes, půl roku po nehodě lékaři v souvislosti s jeho případem hovoří o neuvěřitelném štěstí, skvělé práci všech zapojených zdravotníků, ale také o silné vůli a důležitosti fyzické kondice.

Táta tří holek přiznává, že vracet se k srpnové nehodě je pro něj stále příliš citlivé. „Zemřel můj nejlepší kamarád. Taky měl tři děti, rodina to pochopitelně nese velmi těžce. Nerad na to vzpomínám. Ale na druhou stranu chci poděkovat všem, kteří mi zachránili život,“ vysvětluje, proč souhlasil s rozhovorem. Přizval si k němu i nejstarší dceru Veroniku, a to nejen proto, že je studentkou 6. ročníku medicíny, ale také proto, že po nehodě byl v bezvědomí a následně kvůli závažnosti zranění udržován v umělém spánku. „Takže si z těch dnů nic nepamatuju. Měl jsem prostě domlácené celé tělo. Dnes ale vím, že to, co se lékařům a všem zdravotníkům podařilo, je zázrak,“ dodává přesvědčeně.

Případ Rudolfa Hansguta je podle MUDr. Martina Gabryše z JIP Neurochirurgické kliniky Fakultní nemocnice Olomouc příkladem toho, že pokud jsou všichni lidé na pravém místě a dělají práci pořádně, vše může dopadnout dobře. „Stav pana Hansguta byl skutečně kritický. Měl ale štěstí, že na sebe jednotlivé záchranné a zdravotnické úkony dobře navazovaly, od lékaře z letecké záchranky, který jej dobře zajistil na místě, přes naše Oddělení urgentního příjmu až k dalším pracovištím fakultní nemocnice. Byla to skvěle odvedená týmová práce,“ popisuje lékař z Neurochirurgické kliniky, kde vzhledem k dominujícímu zranění hlavy a páteře o Rudolfa Hansguta pečovali tři týdny po nehodě. „Jeho život nejvíce ohrožovalo poranění mozku a mozkový otok. Mozek je uzavřený v lebce a v případě poranění začíná nabývat na objemu. Prostor, kam se může rozpínat, je ale pochopitelně omezený. A pak se rozpíná jakoby dovnitř. V mozkovně narůstá tlak, stlačovány jsou cévy, které mozek prokysličují. A tím se uzavírá bludný kruh. Čím více se stlačují cévy, tím méně jde kyslíku do mozku a pacienta to může zabít,“ vysvětluje MUDr. Gabryš. Lékaři proto Rudolfu Hansgutovi do hlavy implantovali tzv. ICP senzor, který měří tlak v mozku a stupeň mozkového otoku.

Na léčbu nakonec zareagoval dobře, takže akutní operace mozku nebyla nutná. Operační výkon si však vyžádala nestabilní, tříštivá zlomenina prvního bederního obratle, roztržená ploténka mezi šestým a sedmým krčním obratlem a později ještě odsátí tekutiny patologicky vytvořené pod tvrdou plenou mozku. Anestezii pak využili také stomatochirurgové, kteří stabilizovali dvojitou zlomeninu dolní čelisti a ošetřili poraněné zuby.

Zatímco fyzický stav se pomalu stabilizoval, vrásky lékařům přidělávala psychika. Po závažných poraněních hlavy totiž bývá zásadní tzv. psychoorganicita, tedy míra změny psychického stavu pacienta v důsledku poškození mozku. Může se totiž chovat naprosto neadekvátně. A bohužel v tomto případě psychoorganicita dominovala, pacient byl zmatený a neklidný. Lékaři jej museli i trochu tlumit, protože hrozilo sebepoškození a nepoznával ani svou rodinu. Neexistuje ale žádný zázračný lék, který by dokázal „zregenerovat“poškozené části mozku. „Je to jen o čase, rehabilitaci a věříme, že se na zlepšování psychoorganicity podílela i basální stimulace, což je koncept podpůrné ošetřovatelské léčby, který v podobných stavech používáme,“ dodává MUDr. Gabryš.

Přestože měl po probuzení z umělého spánku Rudolf Hansgut s identifikací nejbližších potíže, manželka a dcery trávily u jeho lůžka všechny návštěvní hodiny nebo na oddělení často telefonovaly. „Obrovský dík patří sestřičkám. Vždycky s námi skvěle komunikovaly. Maminka volala minimálně dvakrát denně, přesto byly vždy příjemné,“ děkuje personálu Neurochirurgické kliniky Veronika Hansgutová. Samotný Rudolf Hansgut dobře ví, že právě v rodině měl a má obrovskou oporu. „Nejvíce to ´odnesla´ manželka, všechno spadlo na ni a ze začátku ani nevěděla, jestli vůbec přežiju. Rodina pro mě byla a je kotva, která mě udržela při životě,“ uvědomuje si vášnivý sportovec, který se od deseti let závodně věnoval cyklistice. „Teď už to samozřejmě není na takové úrovni jako dřív, ale pořád se snažím něco dělat. Jezdím na kole, běhám, plavu, dělám triatlon. Takže mám spoustu kamarádů ze všech jmenovaných disciplín,“ popisuje své sportovní aktivity.

A přátelé ze sportovního prostředí spolu s kolegy z práce jej po celou dobu jeho pobytu v nemocnici rovněž podporovali. „Na návštěvě se nás jednou sešlo i s tátovými kamarády skoro patnáct. Sestřičky se hodně divily,“ směje se dcera Veronika. „Když se s takovou obrovskou podporou setkáte, drží vás to nad vodou,“ doplňuje Rudolf Hansgut. Sport a fyzická kondice je přitom významný faktor, díky kterému přežil. „Jeho prekondice má jednoznačně velký podíl na tom, že to dopadlo dobře. Kdyby byl v horším fyzickém stavu před nehodou, tak by ji zřejmě nepřežil,“ konstatuje MUDr. Gabryš.

Silná vůle, schopnost snášet intenzivní tréninkové zatížení a touha po návratu do běžného života se projevily také při pobytu na Oddělení rehabilitace FN Olomouc, kam byl přeložen po třech týdnech na neurochirurgii. „Mám doma malou tělocvičnu, takže když jsem viděl vybavení zdejší rehabilitace, byl jsem nadšený. Skupinové cvičení není pro mě, já potřebuju zabrat. Takže mě museli spíše brzdit, protože jsem měl tendenci na zranění zapomínat,“ přiznává Hansgut. Možnost přeložení pacientů na Oddělení rehabilitace považuje MUDr. Gabryš za velkou výhodu fakultní nemocnice. „Jednak má naše rehabilitace vynikající úroveň a dále je zde hladká návaznost dalších vyšetření a klinických kontrol. Často se nám bohužel stává, že pacienta u nás takříkajíc vypipláme, přičemž musím smeknout klobouk hlavně před našimi úžasnými sestřičkami, ale při překladu pak narážíme na dlouhodobý problém nedostupnosti návazné intenzivní ošetřovatelské péče odpovídající úrovně. Proto jsme netrpělivě očekávali otevření nového oddělení dlouhodobé intenzivní ošetřovatelské péče v naší nemocnici, k němuž má došlo letos v únoru,“ připomíná lékař důležité doplnění spektra zdravotní péče ve FN Olomouc.

Problém s kvalitní návaznou péčí se však rozhodně netýká Rudolfa Hansguta. Jeho stav se po zhruba čtyřech měsících a po návratu z lázní zlepšil natolik, že při první návštěvě na Neurochirurgické klinice jej nikdo z personálu nepoznal. „Když jsme šli s tátou na kontrolu, tak byl pan doktor Stejskal v šoku, že táta vůbec přišel po vlastních,“ vypráví dcera Veronika. Navštívil taky neurochirurgickou JIP. „Chtěl jsem lékařům poděkovat a předvést, jakou odvedli perfektní práci,“ říká Hansgut. MUDr. Gabryš přiznává, že jej tehdy nepoznal. „Sestřičky mi říkaly: Někdo za vámi přišel. A já nepoznal, že je to on. Když mi řekli jméno, nemohl jsem uvěřit, že to je ten samý člověk, co byl ještě nedávno v bezprostředním ohrožení života. Přišel nám poděkovat za záchranu života, což pro nás pro všechny bylo velmi dojemné setkání a dokonalé završení celé péče,“ vzpomíná lékař.

Na rehabilitaci ve FN Olomouc dochází Rudolf Hansgut i nadále, dvakrát týdně na vodoléčbu a fyzioterapie. Je také stále pod kontrolou odborníků na klinikách, kterými po nehodě prošel. „Věřím ale, že se pomalu budu posouvat a můj zdravotní stav mi umožní dělat to co dřív. Dělám pro to všechno. Hlavní teď ale samozřejmě je, abych zvládal činnosti spojené s běžným, každodenním životem,“ uvědomuje si.